Rozpad eurozóny musí být odvrácen za každou cenu, hrozí spíše odchod severních zemí

PatriaOnline: Úvahy o rozpadu eurozóny vidí tuto možnost buď jako prostý proces devalvace jednotlivých měn, či naopak jako velkou ekonomickou pohromu. Druhá možnost je pravděpodobnější. Mezi severem, který má významnou věřitelskou pozici, a vysoce zadluženým jihem se nahromadil velký objem nerovnováh. Rozpad eurozóny by poškodil platební mechanismy mezi jednotlivými zeměmi a negativně dolehl na ekonomickou aktivitu. 

Za posledních sto let došlo v Evropě ke kolapsu tří měnových zón: Habsburské říše, Sovětského svazu a Jugoslávie. Pokaždé přišly ekonomické problémy a hyperinflace. Bylo tomu tak v případě Rakouska a Maďarska, hyperinflací si prošlo deset z patnácti republik bývalého Sovětského svazu. V průměru jejich produkt klesl o 52 %, některé země ani v roce 2010 nedosahovaly HDP na hlavu ve výši zaznamenané v roce 1990. Podobné to je v některých zemích bývalé Jugoslávie. 

Příčin, které vyvolaly propad produktu, bylo několik: Změna systému, monetární politika vedoucí k hyperinflaci, kolaps platebního systému, uzavřený přístup na mezinárodní finanční trhy, problémy s obchodem a války. Mnozí ekonomové nepovažují vývoj v bývalém Sovětském svazu a Jugoslávii za relevantní právě proto, že si prošly velkými systémovými změnami. Porovnáme-li ale například Sovětský svaz s Rumunskem a Bulharskem, tedy zeměmi, které také prošly systematickými změnami, vidíme, že propad aktivity způsobený kolapsem rublové zóny dosahuje úrovně 20 – 25 %. 

Kritickou oblast v eurozóně představuje platební systém. V rámci systému Target2 drží centrální banky Německa, Nizozemí, Lucemburska a Finska velký objem pohledávek za ECB, zatímco centrální banky Itálie, Španělska, Irska, Řecka, Francie, Portugalska, Belgie a Rakouska mají odpovídající závazky. Jejich zdrojem jsou deficity běžných účtů a převod bankovních depozit z jihu na sever. Celkem tyto nerovnováhy dosahují 1 biliónu eur. Není přitom jasné, jak by tyto pohledávky a závazky byly v případě rozpadu eurozóny vypořádány. Kdyby ECB zanikla, zanikl by hlavní věřitel v celém systému, přes kterého platby probíhají. Země na jihu by navíc pravděpodobně nebyly schopny splácet své závazky, čímž by klesla hodnota kolaterálu, proti kterému jsou pohledávky drženy. 

Pokud by bylo zavedeno omezení na výši závazků, které může daná země v rámci Target2 mít, odliv depozit z jihu by okamžitě zrychlil a přišel by masivní run na banky. Následně by přestal fungovat bankovní systém i platební systém eurozóny. Následovalo by omezení toku peněz do zahraničí a jestliže by v tuto chvíli například v Řecku došlo k zavedení vlastní měny, její kurz by se propadl o 75 – 80 %. Výsledkem by byla vysoká inflace a vlna bankrotů, pokles produkce a růst nezaměstnanosti. 

Uvedené ukazuje, že odchod Řecka a dalších finančně slabých zemí z eurozóny není pravděpodobný. Ale v minulosti to byly malé a bohaté země, které z měnových unií odcházely. Československo odešlo z Habsburské říše, Slovinsko a Chorvatsko z Jugoslávie a tři Baltské státy z bývalého Sovětského svazu. Země, které odešly brzy, byly přitom ty nejúspěšnější. Obávat bychom se tedy měli toho, že eurozónu opustí bohaté země na severu. A pokud už by měl rozpad eurozóny přijít, bylo by nejlepší dohodnout se na úplném a rychlém rozdělení a návratu ke starým měnám. 

Uvedené je výtahem z „Why a collapse of the Eurozone must be avoided“, autorem je Anders Aslund.