Nenávist vůči ČEZ opadla, lidé viní systém

Je pátek šest hodin večer a v Sofii na plácku nedaleko Orlího mostu se pomalu shromažďují lidé. Tak jako každý večer. Sejdou se jich tu zhruba dvě stovky, do setmění demonstrují, někteří z nich emotivně promluví do televizních kamer, pak se všichni v klidu rozejdou. Chodí sem intelektuálové znechucení korupcí svých politických zástupců v parlamentu, zoufalé stařenky, které z penzí ve výši 150 euro nemají na zaplacení složenek za elektřinu i vyholení mladíci v teplákových soupravách připravení na cokoli. Čas od času někdo předstoupí a mluví do megafonu. Oblíbeným pokřikem je skandování „Mafia, mafia.“ Organizátoři tu chybí, lidé sem chodí bez svolávání.

 

Protest proti všemu

„Je to matoucí, protože lidé tady protestují skoro proti všemu. Co je sjednocuje, je to, že protestují proti systému a zkorumpovaným politikům. To je jediné, co je pojí. Jsou tu lidi zleva, zprava. Na začátku to bylo proti ČEZu. ČEZ ale není jediný zodpovědný. Na jeho místě by jiný dělal totéž. Tedy vydělával velké zisky. Problém je způsob, jakým systém vytváří cenu elektřiny pro koncového uživatele. ČEZ může dát do nákladů jakoukoli v uvozovkách investici. A zaplatí to lidé na elektřině. To není fér,“ říká anglicky Georgi Tabakov, obchodník a analytik, který demonstraci pozoruje z povzdálí.

O poznání jiná demonstrace se konala o den dříve před budovou parlamentu. Asi 500 lidí sem přišlo podpořit odstoupivšího premiéra Borisova, předsedu pravicové strany GERB, bývalého bodyguarda a majitele bezpečnostní firmy. Mezi přítomnými byli farmáři s traktory, prasaty a slepicemi. Borisov rezignoval ve středu po úterních násilných demonstracích na 35 místech po celé zemi. Tehdy protestovaly desetitisíce lidí a jeden člověk při demonstraci zahynul.

 

Kopačky ČEZu

V ulicích hlavního města ale jinak všední život plyne nerušeně dál, na první pohled rozhodně není patrné, že by zemi zmítala politická krize. Nikde žádné plakáty, v ulicích není ani příliš policistů. Jen tu a tam je možné narazit na stánek, kde si politické strany už pomalu připravují kampaň k předčasným volbám.

Jeden takový stánek míjím v podchodu vedle Billy. Kolemjdoucí láká na plakát, který vyobrazuje nohu ve fotbalové botě, jež z obrysu Bulharska vykopává tři míče. Každý z nich má na sobě logo. Ten největší patří ČEZu, další dva EnergoPro a EVN. Tedy distributorům energie, kterým lidé vyčítají prudké zdražení energie na začátku roku. „To je jen taková legrace. Proti Čechům nic nemáme,“ říká mi Miťka, který má stánek na starosti. Elektrickou síť však bulharský stát podle něj ČEZu a ostatním prodal příliš levně. Stánek patří Národní demokratické straně, okrajovému srdužení bez šance dostat se do parlamentu. Na místě lze podepsat petici, která poslance vyzývá ke změně ústavy. Jak přesně by se měla změnit, to se zatím neví.

Požadavek změny ústavy se objevil v posledních dnech. „Lidé chtějí, aby rozhodovaly kulaté stoly,“ kroutí hlavou novinář Ilin Stanev z ekonomického listu Capital. „Revoluční výbory se už v historii vyzkoušely,“ ušklíbne se. Pak ale vážně dodává: „Lidé jsou bezradní, protože už všechno vyzkoušeli, levici, pravici, střed. A nic nefunguje.“

Právě nedostatek srozumitelných požadavků současným protestům v Sofii chybí. Občanské organizace, které na demonstracích působí, se ale hodlají v sobotu sejít u kulatého stolu a hledat společné zájmy. V neděli má potom přijít velká celonárodní demonstrace, kde se ukáže, jestli Bulhary ještě protestování nepřestalo bavit.

Vláda Bojko Borisova mezitím odevzdal parlamentu demisi, který ji přijal. Bulharsko čekají předčasné volby, které mají přijít v dubnu či květnu. Odhadovat, kdo je vyhraje, by zatím bylo předčasné, protože politická nálada protestních shromáždění je velmi nepřehledná.

Autor článku: Petr Horký

 

Desetitisíce Bulharů vyšly do ulic. Sídlu ČEZ se demonstranti vyhnuli

Bulharská vláda pod tlakem masových pouličních protestů minulý týden podala demisi, Bulharům to ale zjevně nestačí. Desetitisíce naštvaných lidí v neděli dopoledne znovu vyšly do ulic Sofie, Varny, Plovdivu, Blagojevgradu a dalších bulharských měst, aby protestovaly proti nízkým platům, vysokým cenám energie a všem politickým stranám, které podle nich jejich chudobu zavinili.

Neformální vůdci demonstrantů žádají mimo jiné zestátnění veřejných služeb, mezi které patří i český ČEZ. Budově ČEZu, který v Bulharsku vlastní distribuční síť, se ale tentokrát demonstranti vyhnuli.

„Mafia! Mafia!“ Tak zní nejoblíbenější heslo bulharských demonstrantů. Je slyšet i v neděli v 11 hodin před budovou Ministerstva pro energetiku, kde se shromáždilo několik tisíc naštvaných lidí. Nespokojení obyvatelé nejchudší země v EU tu prezidentovi republiky předali seznam svých požadavků, mezi něž patří například jmenování nikoli přechodné úřednické, ale programové vlády, vytvoření návrhu nové ústavy, zavedení 50 procentní kvóty civilních zaměstnanců ve všech politických institucích, vrácení 51 procent distributorů energie do rukou státu, svolání ústavodárného shromáždění a zavedení možnosti odvolat poslance parlamentu. Když prezidentovi Rosenu Plevnelievovi mluvčí demonstrantů Janko Petrov požadavky předával, část davu křičela „zloději“ a pískala. Protesty nadále nemají žádné formální vůdce, pokusy politických stran využít nespokojený dav ve svůj prospěch selhávají. Většina lidí říká, že je třeba změnit celý systém.

 

Nikdo to za nás neudělá

„Posledních dvacet let je Bulharsko v díře. Naši politici nás okrádali moc dlouho. Je jedno, jestli mají moc komunisté nebo demokraté, je to všechno to samé. A tak jsme konečně v ulicích, abychom jim řekli, že to tak dál nejde. Že je čas na změnu,“ říká studentka gymnázia Soňa a její kamarádka přikyvuje. Kdo by jí měl přinést, to ale dívky nevědí.

 

„Musíme to změnit my, nikdo zvenku nepřijde,“ říká hořce důchodce Svijan Cekov. Celý život pracoval jako inženýr, dnes má měsíční důchod 120 eur. To mu nestačí ani na elektřinu. „Moji synové jsou v cizině, jeden v Německu, druhý v USA. Už se nikdy nevrátí, získali tam občanství. Je to genocida. Je mi líto, že to zní tak smutně, ale tak to prostě je,“ říká Cekov.

Účty za elektřinu přivedly do průvodu i nezaměstnanou aranžérku Anelii Tomovu. Předminulý měsíc měla účet 600 leva, minulý už přes 1000 leva. Je bez práce a její manžel je v invalidním důchodu. Když si stěžovala, řekli jí, že na elektroměru je všechno v pořádku, tvrdí Tomova. „Je to terorismus,“ říká. Podle ní by politici měli zajistit, aby každý platil za elektřinu podle svého příjmu.

 

Hněv vůči ČEZu se změnil v nenávist vůči politikům

Právě vysoké účty za elektřinu byly na počátku protestů, které vedly k demisi vlády pravicového premiéra Bojko Borisova minulé úterý. Nenávist Bulharů se nejdříve obrátila vůči distributorům energie, kteří jim posílají složenky. Především vůči ČEZu, protože česká firma prodává energii v hlavním městě a okolí. Hněv veřejnosti se ale postupně obrátil vůči politickým stranám a systému jako takovému. Bulhaři mají nejlevnější elektřinu v EU, zároveň jsou ale nejchudší zemí sedmadvacítky. Průměrná hrubá mzda tu činí 400 eur za měsíc.

Budově ČEZ se dav tentokrát vyhnul. Odhadem deset až dvacet tisíc lidí vyšlo od budovy parlamentu na Orlí most, kde se pravidelně demonstruje každý večer. Odtamtud protestní průvod prošel městem, zpívaje hymnu „Mila rodino“, lidové písně, ale i globální hity jako „It’s my life“ od americké skupiny Jon Bon Jovi. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se dav vrátil zpátky k budově parlamentu a lidé se začali pomalu rozcházet.

Největší demonstrace však zažila přímořská Varna, kde ulicemi pochodovalo až 40 tisíc lidí pod dohledem policejních těžkooděnců.

Autor článku: Petr Horký

 

ŽÁDNÁ NÁHODA, ALE ZÁKONITOST

Bulharský scénář už ve světě proběhl nespočetněkrát. Od Albánie po Argentinu dochází k pnutí mezi vládami a zahraničními investory do utilit. Proč?

Pád bulharské vlády vyvolaný pouličními nepokoji , na jejichž začátku bylo zdražení elektřiny, je posledním z dlouhé řady politických konfliktů, jež přímo nebo nepřímo souvisejí s utilitami. Bodejť by ne, když zejména pro městské obyvatelstvo je přístup k levné vodě, elektřině, případně k vytápění jednou ze základních potřeb.

Všude, kde se utility privatizovaly, jsou do konfliktu většinou zataženi zahraniční investoři. Spory s vládou, která se zavázala k podpoře investic, jsou pak nevyhnutelné. Není to náhoda, je to skoro zákonitost. Od Albánie po Argentinu k tomuto pnutí došlo. Proč?

Na začátku pokaždé stojí ohromné zanedbání celé související infrastruktury, kvůli němuž se náklady i ve středně velké zemi šplhají do miliard dolarů. Není způsobeno jenom nízkou úrovní péče v neefektivních státních podnicích, ale především faktem, že ceny požadované po spotřebitelích byly dlouho drženy na neekonomicky nízké úrovni. Proto zdaleka nestačí na řádnou údržbu, natož pak na investiční rozvoj utilit. Pokud toto schéma platí – a ono platilo v mnoha zemích – nevyhnutelně dochází k politizaci utilit, které nejsou ekonomicky autonomní a musejí dostávat provozní, nebo alespoň investiční subvence od státu. Druhou konsekvencí je velmi nízká úroveň služby zákazníkovi: proud je sice levný, ale výpadky jsou na denním pořádku.

 

Konec neplacení a kradení

Samozřejmě že tento stav je neudržitelný, takže se dříve nebo později objeví „reformní vláda“. Ta vcelku rozumně sezná, že na modernizaci z vlastních zdrojů nemá. Zbývá se buď zadlužit, anebo privatizovat. Druhé a méně příjemné zjištění je, že jestliže se mají velké modernizační investice splácet z firemního cash-flow utilit, musejí stoupnout ceny a klesnout distribuční ztráty způsobené zastaralostí sítě, neplacením za dodávky či přímo kradením.

Zahraniční investoři mají zpravidla o investice do utilit zájem, neboť ve vyspělých zemích bývají považovány za klasické „dojné krávy“, schopné vyplácet pravidelné dividendy. Předpokladem jsou ovšem jasně nastavená pravidla hry, která od vlád výměnou za investice požadují. Pravidla ovšem musejí zahrnovat i cenovou politiku a zaručenou repatriaci zisků. Požadavky investorů na návratnost přitom bývají podstatně vyšší než v domovských zemích, což vzhledem k riziku není překvapivé.

 

Starý scénář

To, co zažíváme teď v Bulharsku, je opakování scénáře, který se ve světě stal nespočetněkrát. Vlády svoje utility zčásti nebo zcela prodají, ovšem většinou nejsou schopny liberalizaci cen doplnit „sociálním balíčkem“, takže náklady skokově vzrostou a citelně se zaseknou do rodinných rozpočtů. Rychlé snížení výpadků proudu nebo dodávek vody je příjemné, nicméně účty jsou nepopulární stejně jako „komanda“, která podstatně komplikují neplacené odběry.

Dokud ekonomiky rostou a klesá míra chudoby, tak to jde. A je spousta rozvojových zemí, které se z pasti mezi lepší, ale neskonale dražší službou a omezeným disponibilním příjmem chudých domácností dostaly díky rychlému ekonomickému růstu.

Avšak země, které nerostou nebo náhle přestaly růst, mají politický problém. Každé zdražování je vnímáno neskonale citlivěji, protože mnohem víc bolí. Přidejte k tomu fakt, že dnes je i v rozvojových a postkomunistických zemích neskonale svobodnější tisk, než před pětadvaceti lety, a recept na konflikt je tu. S výjimkou šťastné Austrálie se podle něj už vařilo všude na světě.

Autor článku: Miroslav Zámečník