Roach: Nevytahujme monetární a fiskální bazuky na poškozenou reálnou ekonomiku

PatriaOnline: Světová ekonomika se v současné době nachází v situaci, kterou lze charakterizovat jako „japonskou“. Sama japonská ekonomika se již třetí desetiletí nalézá ve ztracené dekádě, v USA panuje stagnace a v Evropě recese. Důležité je, že nejde o přechodné zpomalení, ale o dlouhodobý jev, který představuje důsledek škod napáchaných dluhy a trhem nemovitostí. V Evropě se k tomu přidávají problémy s měnou a bublinami na jejím jihu. K řešení je třeba agresivních strukturálních kroků, které budou mít vliv na chování ekonomických subjektů. Řešením naopak není monetární bazuka a fiskální stimulace, ke kterým se jednotlivé země v reakci na krizi uchýlily. V letech 2008 a 2009 jsme zjistili, že agresivní monetární a fiskální stimulace jsou schopny zastavit krizi, ale nenastartují udržitelné oživení. Když se totiž ekonomika nachází v „pasti likvidity“, není, kdo by na takovou stimulaci reagoval. 

Zda Spojené státy čeká podobně dlouhodobá stagnace jako Japonsko, nevím. Mezi vývojem v Japonsku na straně jedné a v USA a v Evropě na straně druhé ale najdeme hodně podobného. V obou totiž došlo k tomu, že bubliny i chyby ekonomické politiky poškodily reálnou stranu ekonomiky. Kdybychom řešili pouze problémy na straně finančního systému a trhů, bylo by to jednodušší. Tak tomu ale není. Spojené státy jsou velmi odolné, a to jim umožňuje provést ty správné reformy. Dnes je ovšem jejich politické vedení tak nefunkční, že je velmi těžké najít shodu ohledně dalšího postupu, který by měl dlouhodobý efekt. 

Problémy Japonska v 80. a poté i v 90. letech pramenily hlavně ze situace v korporátním sektoru. Investice společností se postupně vyšplhaly z 15 % HDPna 22 % HDP, aby potom znovu klesly na 15 % HDP. Výsledkem byla vlna bankrotů, insolvence a „zombie“ firem, které při životě držela jen podpora vlády. V USA je problémem něco jiného. Jsou jím spotřebitelé s vysokým dluhem, malými úsporami a hrozbou vysoké nezaměstnanosti. Během bubliny jsme zvýšili dluh a spotřebu na bezprecedentní úrovně. Před bublinou tvořila spotřeba 66 %HDP, nyní to je 71 – 72 %. Podle mého názoru ale nakonec opět klesne k 66 %. V současnosti ale dochází zejména ke snižování dluhu a zvyšování úspor. V USA se tedy jako „zombie“ chovají spotřebitelé. To nemusí trvat 20 let, ale dalších 3 – 5 let ano. 

Výhled pro americký akciový trh není tak špatný, jako tomu bylo v Japonsku. Jeho společnosti skutečně nebyly schopny generovat zisky. Americké firmy se naopak zaměřují na produktivitu a zisky tvoří. Otázkou je, jak jsou příjmy rozděleny mezi kapitál a práci. Nyní je podíl mezd na HDP na historických minimech a podíl zisků blízko maxim. Změna bude těžká a vládní politika není tím nejlepším nástrojem, jak ji dosáhnout. Důraz musí být kladen na zvyšování kvalifikace a vzdělání. Snaha o změny v daních, které povedou k tomu, že jednomu vezmeme a druhému dáme, nikam nepovede. 

Poměr dluhu k HDP dosahoval v Japonsku před bublinou 40 %, nyní to je 230 %. V USA to bylo před bublinou 35 %, nyní v závislosti na způsobu měření 60 – 90 %. Neleží tedy na japonských úrovních, dluhová služba je ulehčována rekordně nízkými sazbami. Výše dluhu každopádně představuje významný faktor. V Japonsku jsou zvyklí hodně šetřit, to Američané nejsou. Mohou vydávat dluh ve své vlastní měně, což je po určitou dobu velkou výhodou. I tak se však musíme ptát, jak dlouho si ještě budou užívat důvěry zahraničních investorů. 

Uvedené je výtahem z rozhovoru se Stevem Roachem. 

(Zdroj: Businessinsider)